Text 30
Sloka 30
Devanagari
Dévanágarí
पूर्वं दृष्टमनुध्यायन् परीक्षेत नरेष्विह ॥ ३० ॥
Text
Verš
parīkṣid iti yat prabhuḥ
pūrvaṁ dṛṣṭam anudhyāyan
parīkṣeta nareṣv iha
parīkṣid iti yat prabhuḥ
pūrvaṁ dṛṣṭam anudhyāyan
parīkṣeta nareṣv iha
Synonyms
Synonyma
Translation
Překlad
So his son would become famous in the world as Parīkṣit [examiner] because he would come to examine all human beings in his search after that personality whom he saw before his birth. Thus he would come to constantly contemplate Him.
Jeho syn se tedy proslaví po celém světě jako Parīkṣit (zkoušející), neboť bude hledat osobnost, kterou viděl před narozením, a bude proto zkoušet všechny lidské bytosti. Tak bude neustále rozjímat o Pánu.
Purport
Význam
Mahārāja Parīkṣit, fortunate as he was, got the impression of the Lord even in the womb of his mother, and thus his contemplation on the Lord was constantly with him. Once the impression of the transcendental form of the Lord is fixed in one’s mind, one can never forget Him in any circumstance. Child Parīkṣit, after coming out of the womb, was in the habit of examining everyone to see whether he was the same personality whom he first saw in the womb. But no one could be equal to or more attractive than the Lord, and therefore he never accepted anyone. But the Lord was constantly with him by such examination, and thus Mahārāja Parīkṣit was always engaged in the devotional service of the Lord by remembrance.
Mahārāja Parīkṣit měl to štěstí, že viděl Pána už v lůně své matky, a proto nikdy nepřestával o Pánovi rozjímat. Ten, kdo má ve své mysli obraz transcendentální podoby Pána, nemůže na Pána nikdy zapomenout. Od té doby, kdy malý Parīkṣit vyšel z lůna matky, zkoušel každého, zda to není ona osobnost, kterou poprvé viděl v matčině lůně. Nikdo se však Pánovi nevyrovnal svojí přitažlivostí a nikdo Ho nikdy nepředčil, proto Parīkṣit nikoho takového nenašel. Pán ho však vždy doprovázel díky jeho hledání a Mahārāja Parīkṣit se tak neustále věnoval oddané službě Pánu vzpomínáním.
Śrīla Jīva Gosvāmī remarks in this connection that every child, if given an impression of the Lord from his very childhood, certainly becomes a great devotee of the Lord like Mahārāja Parīkṣit. One may not be as fortunate as Mahārāja Parīkṣit to have the opportunity to see the Lord in the womb of his mother, but even if he is not so fortunate, he can be made so if the parents of the child desire him to be so. There is a practical example in my personal life in this connection. My father was a pure devotee of the Lord, and when I was only four or five years old, my father gave me a couple of forms of Rādhā and Kṛṣṇa. In a playful manner, I used to worship these Deities along with my sister, and I used to imitate the performances of a neighboring temple of Rādhā-Govinda. By constantly visiting this neighboring temple and copying the ceremonies in connection with my own Deities of play, I developed a natural affinity for the Lord. My father used to observe all the ceremonies befitting my position. Later on, these activities were suspended due to my association in the schools and colleges, and I became completely out of practice. But in my youthful days, when I met my spiritual master, Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja, again I revived my old habit, and the same playful Deities became my worshipful Deities in proper regulation. This was followed up until I left the family connection, and I am pleased that my generous father gave the first impression which was developed later into regulative devotional service by His Divine Grace. Mahārāja Prahlāda also advised that such impressions of a godly relation must be impregnated from the beginning of childhood; otherwise one may miss the opportunity of the human form of life, which is very valuable although it is temporary like others.
Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti poznamenává, že každé dítě, kterému bude dáno už v nejútlejším dětství ponětí o Pánu, se jistě stane velkým oddaným Pána jako byl Mahārāja Parīkṣit. Ne každý má to štěstí jako Mahārāja Parīkṣit, aby mohl vidět Pána v lůně své matky, ale rodiče mohou svému dítěti takové štěstí dát, pokud si to přejí. V mém vlastním životě se odehrála podobná věc. Můj otec byl čistý oddaný Pána a když mi bylo zhruba pět let, daroval mi malá Božstva Rādhy a Kṛṣṇy. Společně s mojí sestrou jsme napodobovali obřady z nedalekého chrámu Rādhā-Govindy a takto jsme si jako děti hráli. Díky častým návštěvám tohoto chrámu a napodobováním tamních obřadů s mými Božstvy na hraní se u mě vyvinula přirozená náklonnost k Pánu. Můj otec pečlivě dodržoval všechny obřady, odpovídající mému postavení. Později jsem těchto činností na nějaký čas zanechal vlivem společnosti na škole a na fakultě a úplně jsem vyšel ze cviku, ale ještě v době svého mládí jsem se setkal se svým duchovním mistrem Śrī Śrīmad Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Gosvāmīm Mahārājem a obnovil jsem svůj starý zvyk. Božstva, se kterými jsem si dříve hrál, jsem nyní začal pravidelně uctívat podle všech pravidel a zásad. Pokračoval jsem v tom do té doby, dokud jsem nepřerušil styky s rodinou, a jsem vděčný svému šlechetnému otci za to, že mi dal první impuls, který se později vyvinul v usměrněnou oddanou službu díky Jeho Božské Milosti. Také Mahārāja Prahlāda doporučoval, aby děti už v raném věku získaly ponětí o transcendentálních záležitostech, jinak by mohly promarnit příležitost, kterou jim dává lidská životní podoba, jež je sice stejně dočasná jako všechny ostatní, ale zároveň velice cenná.