S tím, jak oddaný stále více naslouchá o Nejvyšším Pánu, se dostavuje osvícení. Toto naslouchání doporučuje Śrīmad-Bhāgavatam: “Poselství Nejvyšší Osobnosti Božství jsou velmi působivá a jejich sílu lze pocítit, jsou-li náměty o Nejvyšším Pánu probírány mezi oddanými. Ve společnosti spekulantů nebo akademických učenců toho není možné docílit, neboť se jedná o realizované poznání.”

Oddaní neustále slouží Nejvyššímu. Pán zná smýšlení a upřímnost živé bytosti, která rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, a obdaří ji inteligencí, aby pochopila vědu o Kṛṣṇovi ve společnosti oddaných. Rozhovory o Kṛṣṇovi jsou velmi působivé a šťastlivec, který je v takové společnosti a vyvíjí snahu osvojit si toto poznání, bude jistě kráčet k duchovní realizaci. Pán chce povzbudit Arjunu k dosažení postupně vyšších a vyšších úrovní v nesmírně účinné službě Jemu. V deváté kapitole proto Kṛṣṇa popisuje ještě důvěrnější témata, než jaká doposud vyjevil.

Úplný začátek Bhagavad-gīty, první kapitola, je víceméně úvodem k celé knize. Druhá a třetí kapitola pak líčí důvěrné duchovní poznání. Náměty sedmé a osmé kapitoly se zvláště vztahují k oddané službě, a jelikož přinášejí osvícení na úrovni vědomí Kṛṣṇy, jsou důvěrnější. Téma popsané v deváté kapitole se však týká čisté oddanosti, a proto je nejdůvěrnější. Ten, kdo pronikl do nejdůvěrnějšího poznání o Kṛṣṇovi, je přirozeně transcendentální — i když je v hmotném světě, nezakouší žádné hmotné bolesti. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu stojí, že toho, kdo má upřímnou touhu s láskou sloužit Nejvyššímu Pánu, je třeba považovat za osvobozeného, třebaže se nachází v podmíněném stavu hmotné existence. To, že každý, kdo takto jedná, je osvobozenou osobou, se dočteme rovněž v desáté kapitole Bhagavad-gīty.

Tento verš má zvláštní význam. Slova idaṁ jñānam (toto poznání) poukazují na čistou oddanou službu, která zahrnuje devět různých činností: naslouchání, zpívání, vzpomínání, sloužení, uctívání, pronášení modliteb, plnění pokynů, pěstování přátelství a odevzdání všeho. Jejich neustálé provádění umožňuje dosáhnout úrovně duchovního vědomí, vědomí Kṛṣṇy. Jakmile je srdce takto zbaveno hmotného znečištění, je možné porozumět vědě o Kṛṣṇovi. Chápat, že živá bytost není hmotná, je nedostačující. Může to být začátkem duchovního vnímání, ale je třeba poznat rozdíl mezi činnostmi těla a duchovními činnostmi živé bytosti, která chápe, že není tělem.

V sedmé kapitole jsme již hovořili o vznešené moci Nejvyššího Pána, Jeho různých energiích, nižší a vyšší přirozenosti a celém tomto hmotném projevu. Nyní, v deváté kapitole, bude vylíčena Pánova sláva.

V tomto verši je také významné sanskrtské slovo anasūyave. Autoři komentářů — i když jsou vysoce vzdělaní — běžně chovají vůči Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, závist. I ti největší učenci vykládají Bhagavad-gītu zkresleně. Jelikož Kṛṣṇovi závidí, jsou jejich komentáře bezcenné. Autorizované jsou naproti tomu komentáře Pánových oddaných. Nikdo nemůže vysvětlit Bhagavad-gītu nebo předat dokonalé poznání o Kṛṣṇovi, když je závistivý a nesnášenlivý. Každý, kdo kritizuje povahu Kṛṣṇy, aniž by Ho doopravdy znal, je hlupák; na komentáře takových lidí si je třeba vždy dát velký pozor a stranit se jich. Tomu, kdo ví, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, čistá a transcendentální Osobnost, přinesou tyto kapitoly velký užitek.

Tato kapitola Bhagavad-gīty je nazývána královským vzděláním, jelikož podává esenci všech dříve vyložených nauk a filozofických směrů. K nejpřednějším filozofům Indie patří Gautama, Kaṇāda, Kapila, Yājñavalkya, Śāṇḍilya, Vaiśvānara a konečně Vyāsadeva, autor Vedānta-sūtry. O poznání v oblasti filozofie či transcendentální vědy tedy není nouze. Nyní Pán říká, že z veškerého takového poznání je devátá kapitola poznáním královským; je esencí všeho poznání, kterého lze nabýt studiem Ved a různých druhů filozofie. Je nejdůvěrnější, protože důvěrné, transcendentální poznání se týká porozumění rozdílu mezi duší a tělem. A vrcholem všeho důvěrného poznání — královským důvěrným poznáním — je oddaná služba.

Lidé však bohužel nejsou seznamováni s tímto důvěrným poznáním, ale s poznáním vnějším. Obyčejné vzdělání zahrnuje mnoho oborů: politiku, sociologii, fyziku, chemii, matematiku, astronomii, inženýrství a tak dále. Na celém světě najdeme mnoho oborů poznání a mnoho velkých univerzit, ale není zde bohužel jediná univerzita či vzdělávací instituce, která by učila vědě o duši. Duše je přitom nejdůležitější částí těla, které je bez její přítomnosti bezcenné. Přesto lidé kladou velký důraz na potřeby těla a o duši, jež je základem života, se nestarají.

Bhagavad-gītā (zvláště počínaje druhou kapitolou) zdůrazňuje, jak je duše důležitá. Na samém počátku Pán říká, že tělo je pomíjivé, ale duše nikoliv (antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ). To je důvěrná část poznání — duše se liší od těla a je svou povahou neměnná, nezahubitelná a věčná. Avšak to ještě neposkytuje žádné údaje o její činné povaze. Někteří lidé vědí, že duše se liší od těla, ale domnívají se, že po skonání těla spočine tehdy již osvobozená duše v prázdnotě a stane se neosobní. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Je-li duše v těle tak činná, jak by mohla být po osvobození od něho nečinná? Je činná stále. Je-li věčná, je tedy věčně činná, a její činnosti v duchovním království představují nejdůvěrnější poznání. Proto zde stojí, že činnosti duše jsou podstatou královského poznání, které je ze všeho poznání nejdůvěrnější.

Védské spisy líčí, že toto poznání představuje nejčistší podobu ze všech činností. Padma Purāṇa předkládá rozbor hříšných činností člověka a ukazuje, že jsou výsledkem opakovaného hříšného jednání v minulosti. Lidé, kteří jednají s touhou po plodech své práce, jsou zapleteni v různých stádiích a formách hříchů a jejich následků. Když se zaseje semínko stromu, strom nezačne růst okamžitě před našima očima. Nejprve je malou, klíčící rostlinkou, postupně se vyvíjí ve strom, rozkvete a nese plody a ten, kdo semínko zasel, z nich má nakonec užitek. Když člověk spáchá hříšný čin, je to podobné: ovoce jeho hříchu dozraje také až za nějakou dobu. Jsou různá stádia — sám již mohl hříšného jednání zanechat, ale jeho výsledky neboli plody na něj teprve čekají. Některé hříchy jsou dosud v podobě semínka a jiné již nesou plody v podobě neštěstí a bolesti, které zakoušíme.

Ve dvacátém osmém verši sedmé kapitoly bylo vysvětleno, že ten, jehož reakce za všechny hříšné činy již pominuly a jenž jednal vždy zbožně, je nedotčen dvojností hmotného světa a začne prokazovat oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Jinými slovy ti, kdo se věnují oddané službě Nejvyššímu Pánu, jsou již zbaveni reakcí. To stojí také v Padma Purāṇě:

U těch, kdo oddaně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, všechny reakce za hříšné jednání — ať už nesoucí plody, dozrávající nebo v podobě semínka — postupně mizí. Oddaná služba má tedy velkou očistnou sílu; je nazývána pavitram uttamam, nejčistší. Uttama znamená transcendentální. Slovo tamas poukazuje na tento hmotný svět neboli temnotu a uttama je to, co je vůči hmotným činnostem transcendentální. Oddaná služba nemá být nikdy považována za hmotnou činnost, přestože se někdy zdá, že oddaní pracují jako obyčejní lidé. Ten, kdo je s oddanou službou obeznámen, ví, že není hmotná. Je to duchovní činnost plná oddanosti, neznečištěná kvalitami hmotné přírody.

Vykonávání oddané služby je tak dokonalé, že jeho výsledky je možné bezprostředně vnímat. Přesvědčili jsme se, že každý, kdo zpívá svatá jména Kṛṣṇy (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) bez přestupků, pocítí transcendentální radost a velmi rychle se zbaví veškerého hmotného znečištění. To mohou všichni vidět. A když někdo nejen naslouchá, ale také se snaží šířit poselství o oddané službě nebo napomáhá misionářským činnostem šíření vědomí Kṛṣṇy, bude postupně pociťovat, že dosahuje duchovního pokroku. Ten nezávisí na žádném předchozím vzdělání či způsobilosti. Sama metoda je tak příznivá a čistá, že každý, kdo ji bude praktikovat, se očistí.

Ve Vedānta-sūtře (3.2.26) je totéž popsáno slovy prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt — “Oddaná služba má takovou sílu, že ten, kdo ji začne vykonávat, bude bezpochyby osvícen.” Příklad najdeme v předchozím životě Nārady, který byl shodou okolností synem služebné. Nedostalo se mu žádného vzdělání ani se nenarodil ve vznešené rodině. Když však jeho matka sloužila velkým oddaným, pomáhal jí a někdy, v její nepřítomnosti, jim sloužil sám:

V tomto verši Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.25) sám Nārada popisuje svůj předchozí život svému žákovi Vyāsadevovi. Říká, že když jako chlapec sloužil těmto očištěným oddaným v době jejich čtyřměsíční přítomnosti, byl s nimi v blízkém styku. Když tito mudrci zanechali ve svých miskách zbytky jídla, on, který misky umýval, chtěl ochutnat. Požádal je tedy o svolení, a když ho dostal, zbytky po nich snědl a tak se zbavil všech reakcí za dřívější hříšné činy. S tím, jak jedl, se jeho srdce postupně očišťovalo, až bylo stejně čisté jako jejich. Tito velcí oddaní se těšili z chuti nepřetržité oddané služby Pánu nasloucháním a opěvováním a Nārada postupně vyvinul stejné zalíbení. Dále říká:

Stykem s mudrci získal chuť poslouchat a zpívat o slávě Pána a vyvinul velkou touhu po oddané službě. Proto — jak je uvedeno ve Vedānta-sūtře: prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt — když někdo vykonává oddanou službu, vše mu bude vyjeveno a všemu porozumí. To se nazývá pratyakṣa, přímé vnímání.

Slovo dharmyam značí cestu náboženství. Nārada byl dříve synem služebné a neměl možnost chodit do školy. Pouze pomáhal své matce a štěstěna způsobila, že matka sloužila oddaným. I tento malý chlapec k tomu dostal příležitost a díky samotnému styku s nimi dosáhl nejvyššího cíle veškerého náboženství. Tím je oddaná služba, jak je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje). Nábožensky založení lidé většinou nevědí, že nejvyšší dokonalostí náboženství je dosáhnout úrovně oddané služby. Jak jsme již uváděli v souvislosti s posledním veršem osmé kapitoly (vedeṣu yajñeṣu tapaḥsu caiva), k poznání cesty seberealizace je obvykle nutné znát Vedy. Ale zde vidíme, že i když Nārada nikdy nežil ve škole duchovního učitele a neučili ho védským zásadám, dosáhl nejlepších výsledků, které skýtá studium Ved. Tento proces má takovou sílu, že i toho, kdo nekoná vše, co je předepsanou součástí náboženství, může pozvednout k nejvyšší dokonalosti. Jak je to možné? O tom podává svědectví rovněž védská literatura: ācāryavān puruṣo veda. Ten, kdo se stýká s velkými ācāryi, může být obeznámen s veškerým poznáním potřebným k realizaci i v případě, že je nevzdělaný a nikdy nestudoval Vedy.

Proces oddané služby je velmi radostný (su-sukham). Proč? Oddaná služba sestává ze śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ — každý tedy může jednoduše naslouchat opěvování slávy Pána nebo se zúčastnit filozofických přednášek zplnomocněných ācāryů na téma transcendentálního poznání. Všichni se mohou učit už jen tím, že budou sedět a naslouchat, a pak mohou jíst zbytky jídla obětovaného Bohu, což jsou velmi chutné pokrmy. Oddaná služba je radostná v každém stavu. Je možné ji vykonávat i v té největší chudobě. Pán říká: patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam — je ochotný přijmout od oddaného, cokoliv Mu nabídne. Může to být i obyčejný lístek, květ, dílek ovoce nebo voda, které lze získat všude na světě, a obětovat to může kdokoliv, bez ohledu na společenské postavení. Pán to přijme. Z velkých mudrců, jako je Sanat-kumāra, se stali velcí oddaní poté, co jen ucítili vůni lístků tulasī obětovaných lotosovým nohám Pána. Metoda oddané služby je tedy nesmírně příznivá a může se praktikovat s radostnou náladou. Bůh přijímá pouze lásku, se kterou Mu je vše nabízeno.

Je zde řečeno, že oddaná služba je věčná. Māyāvādští filozofové se někdy začínají věnovat takzvané oddané službě, ale jejich záměrem je pokračovat v ní jen do té doby, než dosáhnou osvobození — poté prý budou již “totožní s Bohem”. Takovou dočasnou, prospěchářskou oddanou službu nelze považovat za čistou. Skutečná oddaná služba pokračuje i po osvobození. Když oddaný dospěje na duchovní planetu v Božím království, slouží Nejvyššímu Pánu také tam. Nesnaží se s Ním splynout.

Později se v Bhagavad-gītě dočteme, že skutečná oddaná služba začíná po osvobození, kdy živá bytost setrvává na úrovni Brahmanu — brahma-bhūta (samaḥ sarveṣu bhūteṣu mad-bhaktiṁ labhate parām). Nejvyšší Osobnost Božství nemůže nikdo poznat nezávislým prováděním karma-yogy, jñāna-yogy, aṣṭāṅga-yogy nebo jakékoliv jiné yogy. Těmito metodami se lze částečně přiblížit k bhakti-yoze, ale pokud někdo nedospěje na tuto úroveň oddané služby, nemůže pochopit, kdo je Osobnost Božství. Rovněž ve Śrīmad-Bhāgavatamu je potvrzeno, že porozumět vědě o Kṛṣṇovi, Bohu, může každý tehdy, když se očistí praktikováním metody oddané služby, zvláště nasloucháním čtení ze Śrīmad-Bhāgavatamu či Bhagavad-gīty od realizovaných duší — evaṁ prasanna-manaso bhagavad-bhakti-yogataḥ; pochopit, co znamená Bůh, je možné, když je srdce očištěné od všech nesmyslných pošetilostí. Proces rozvíjení oddané služby, vědomí Kṛṣṇy, je tedy královskou vědou a královským důvěrným poznáním. Je nejčistší podobou náboženství a lze jej bez potíží radostně uplatňovat. Každý by ho měl proto přijmout za svůj.

Tento verš vysvětluje, že proces oddané služby nemohou úspěšně završit ti, kdo postrádají víru. Víra se vytváří sdružováním se s oddanými. Někteří nešťastníci nemají víru v Boha ani poté, co od velkých osobností vyslechli veškeré příslušné důkazy poskytované védskou literaturou. Zdráhají se a nedokáží setrvat v oddané službě Pánu. Víra je tedy pro pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy velice důležitá. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno: Víra je naprosté přesvědčení, že samotnou službou Nejvyššímu Pánu, Śrī Kṛṣṇovi, lze dosáhnout veškeré dokonalosti. Tomu se říká skutečná víra. Śrīmad-Bhāgavatam (4.31.14) uvádí:

“Zaléváním kořene stromu uspokojujeme jeho větve, výhonky a listy a dodáváním potravy žaludku uspokojujeme všechny smysly těla. Podobně transcendentální službou Nejvyššímu Pánu automaticky uspokojíme všechny polobohy a ostatní živé bytosti.” Po přečtení Bhagavad-gīty by tedy měl každý okamžitě dospět k závěru, ke kterému Gītā vede: je třeba se zříci veškerého jiného jednání a osvojit si službu Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, Osobnosti Božství. Mít víru znamená být přesvědčen o této životní filozofii.

Vyvinutí této víry je podstatou procesu rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Lidi vědomé si Kṛṣṇy lze rozdělit do tří skupin. Do třetí patří ti, kdo nemají žádnou víru. I když jsou formálně zaměstnáni oddanou službou, nemohou dosáhnout nejdokonalejší úrovně a s největší pravděpodobností po nějakém čase odejdou. Mohou se sice zpočátku zapojit, ale jelikož jim chybí úplné přesvědčení a víra, je pro ně velmi těžké v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy pokračovat. Z naší kazatelské činnosti máme zkušenost, že někteří lidé se tomuto procesu začnou věnovat s nějakým skrytým motivem, a jakmile se jejich ekonomická situace zlepší, oddané služby zanechají a vrátí se ke starému způsobu života. Pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy lze dělat jedině díky víře. Za prvotřídní osobu vědomou si Kṛṣṇy je z hlediska vyvinutí víry pokládán ten, kdo prokazuje dobrou znalost spisů, jež pojednávají o oddané službě, a dosáhl stavu, kdy jeho víra zůstává pevná. Do druhé skupiny patří ti, kteří písmům učícím o oddané službě již tak dobře nerozumí, ale přirozeně mají pevnou víru, že kṛṣṇa-bhakti neboli služba Kṛṣṇovi je nejlepším způsobem jednání, a v dobré víře se jí začali věnovat. Z toho důvodu stojí výše než všichni ze třetí skupiny, kteří ani dokonale neznají písma, ani nemají náležitou víru, ale díky společnosti a poctivosti úmyslů se snaží vše následovat. Těmto osobám ze třetí skupiny se může stát, že poklesnou, ale u toho, kdo je ve druhé skupině, k tomu již nedochází a pro oddaného první třídy poklesnutí vůbec nepřichází v úvahu. Prvotřídní osoba vědomá si Kṛṣṇy zaručeně dosáhne dalšího pokroku a nakonec i kýženého výsledku. Všichni patřící ke třetí skupině věří, že oddaná služba Kṛṣṇovi je velmi příznivá, ale dosud nenabyli dostatečného poznání o Kṛṣṇovi z písem, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā. Někdy tíhnou ke karma-yoze a jñāna-yoze a bývají zmateni, ale jakmile se nákazy v podobě karma-yogy či jñāna-yogy zbaví, stanou se z nich oddaní druhé nebo první třídy. Víra v Kṛṣṇu má také tři úrovně a popisuje ji Śrīmad-Bhāgavatam. Jeho jedenáctý zpěv líčí tři úrovně připoutanosti — připoutanost první, druhé a třetí třídy. Pro ty, kdo nemají žádnou víru ani poté, co slyšeli o Kṛṣṇovi a jedinečnosti oddané služby, je tato cesta příliš obtížná, i když se zdá, že jsou zaměstnáni oddanou službou. Mají pramalou naději, že dosáhnou dokonalosti. Mít víru je tedy při vykonávání oddané služby velice důležité.

Nejvyšší Osobnost Božství nelze vnímat hrubohmotnými smysly. Je řečeno:

Kṛṣṇovo jméno, slávu, zábavy a podobně nelze vnímat pomocí hmotných smyslů. Pán se zjeví pouze tomu, kdo Mu prokazuje čistou oddanou službu pod správným vedením. V Brahma-saṁhitě (5.38) stojí: premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena santaḥ sadaiva hṛdayeṣu vilokayanti — jestliže někdo vyvinul ke Govindovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, transcendentální láskyplný vztah, může Ho neustále vidět ve svém nitru i vně. Pro naprostou většinu lidí tedy Pán zůstává neviditelný. V tomto verši říká, že i když je všeprostupující — přítomný všude — hmotnými smysly Ho nelze vnímat. To je vyjádřeno slovem avyakta-mūrtinā. Přestože Ho však nemůžeme vidět, všechno v Něm spočívá. V sedmé kapitole jsme si vyjasňovali, že hmotný vesmírný projev je pouze kombinací Jeho dvou různých energií — vyšší neboli duchovní a nižší neboli hmotné. Tak jako se sluneční svit rozprostírá po celém vesmíru, rozpíná se Pánova energie po celém stvoření a vše v ní spočívá.

Přesto bychom neměli dojít k závěru, že když se Nejvyšší rozpíná všude, ztratil svou osobnost. Aby vyvrátil takový argument, sám říká: “Jsem všude, vše je ve Mně, a přesto jsem stranou všeho.” Král například stojí v čele vlády, která není ničím jiným než projevem jeho energie — její různá oddělení jsou energiemi krále a každé z nich je postaveno na jeho moci. Přesto nelze očekávat, že bude v každém osobně přítomen. To je vzdálený příklad. Všechny viditelné projevy a vše, co existuje v hmotném i duchovním světě, spočívá v energii Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. Ke stvoření dochází rozšířením Jeho různých energií. A jak uvádí Bhagavad-gītā (10.42): viṣṭabhyāham idaṁ kṛtsnam — prostřednictvím svého osobního zastoupení, rozšíření svých energií, je přítomný všude.

Pán říká, že vše spočívá na Něm (mat-sthāni sarva-bhūtāni). Tomu je třeba správně porozumět. On sám se nezabývá udržováním a zachováváním hmotného projevu. Někdy vídáme obrázek Atlase, který drží na svých bedrech zeměkouli a vypadá značně unaveně. Není správné si představovat, že Kṛṣṇa podobně drží tento stvořený vesmír. Říká, že i když na Něm vše spočívá, sám je stranou všeho. Planetární soustavy se vznášejí v prostoru a ten je energií Nejvyššího Pána. Pán se však od něho liší; je mimo něj. Proto říká: “Třebaže všechny soustavy spočívají na Mé nepochopitelné energii, Já sám, Nejvyšší Osobnost Božství, jsem od nich vzdálen.” Tak vypadá Pánovo nepochopitelné bohatství.

Ve védském slovníku Nirukti stojí: yujyate 'nena durghaṭeṣu kāryeṣu, “Nejvyšší předvádí svou energii v nepochopitelně úžasných výjevech.” Pán oplývá mnoha mocnými energiemi, a cokoliv si přeje, se stává skutečností. Tak je třeba chápat Osobnost Božství. My sami můžeme chtít něco udělat, ale čeká nás mnoho překážek a někdy nemůžeme jednat, jak bychom si přáli. Když chce ale něco udělat Kṛṣṇa, samotnou silou Jeho vůle se vše uskuteční tak dokonale, že ani nevnímáme, jak se to děje. Pán to vysvětluje: přestože udržuje celý hmotný projev a je jeho oporou, není s ním ve styku. Vše je stvořeno, zaopatřováno, udržováno a zničeno Jeho svrchovanou vůlí. Jelikož je absolutní duchovní bytostí, není rozdíl mezi Jeho myslí a Jím samotným (zatímco mezi námi a naší nynější hmotnou myslí rozdíl je). Pán je současně přítomen ve všem, ale pro obyčejného člověka je nepochopitelné, jak může být přítomen také osobně. Liší se od hmotného projevu, a přesto na Něm vše spočívá. To je zde popsáno slovy yogam aiśvaram, vyjadřujícími mystickou moc Nejvyšší Osobnosti Božství.

Pro obyčejného člověka je téměř nepředstavitelné, jak může obrovské hmotné stvoření spočívat v Kṛṣṇovi. Pán však uvádí příklad, který nám může pomoci tomu porozumět. Nebe je zjevně největším projevem, jaký si dovedeme představit. A vítr či vzduch v něm je nejrozsáhlejším projevem vesmírného světa; jeho proudění ovlivňuje pohyb všeho. Ale přestože je tak mocný, stále spočívá v nebi a nepřesahuje jeho meze. Stejně tak všechny úžasné projevy existují díky nejvyšší vůli Boha a jsou na ní závislé. Říká se, že bez vůle Nejvyšší Osobnosti Božství se nepohne ani stéblo trávy. Vše je tedy v pohybu podle vůle Pána; Jeho vůlí je vše tvořeno, udržováno a ničeno. On je však přesto od všeho vzdálen, tak jako není nebe nikdy ovlivněno prouděním větru.

V Upaniṣadách je řečeno: yad-bhīṣā vātaḥ pavate — “Vítr vane ze strachu před Nejvyšším Pánem.” (Taittirīya Upaniṣad 2.8.1) Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad (3.8.9) uvádí: etasya vā akṣarasya praśāsane gārgi sūrya-candramasau vidhṛtau tiṣṭhata etasya vā akṣarasya praśāsane gārgi dyāv-āpṛthivyau vidhṛtau tiṣṭhataḥ. “Měsíc, Slunce a ostatní velké planety se pohybují ze svrchovaného nařízení, pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství.” Rovněž v Brahma-saṁhitě (5.52) stojí:

To je popis pohybu Slunce. Uvádí se v něm, že Slunce je jedno z očí Nejvyššího Pána a má nezměrnou schopnost šířit teplo a světlo. Přesto se ale pohybuje po své předem dané oběžné dráze z příkazu a svrchované vůle Govindy. Ve védské literatuře tedy můžeme najít důkazy, že tento hmotný projev, který nám připadá tak úžasný a velký, je zcela pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství. To bude ještě podrobněji vysvětleno v pozdějších verších této kapitoly.

Stvoření, udržování a zničení tohoto hmotného vesmírného projevu zcela závisí na svrchované vůli Osobnosti Božství. “Na konci věku” znamená v době smrti Brahmy. Brahmā žije sto let, jeden jeho den trvá 4 300 000 000 našich pozemských let a stejně dlouhá je i jeho noc. Jeho měsíc se skládá z třiceti takových dnů a nocí a jeho rok má dvanáct měsíců. Poté, co uplyne sto těchto let a Brahmā umírá, přijde zničení — to znamená, že energie projevená Nejvyšším Pánem je opět uložena v Něm. Když je potom třeba vesmírný svět znovu projevit, Jeho vůlí se to uskuteční. Jedna védská průpověď zní: bahu syām — “Přestože jsem jeden, stanu se mnoha.” (Chāndogya Upaniṣad 6.2.3) Pán se expanduje prostřednictvím této hmotné energie a znovu vzniká celý vesmírný projev.

Již bylo několikrát řečeno, že hmotný svět je projev nižší energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Když dojde ke stvoření, je hmotná energie uvolněna coby mahat-tattva, do níž vstupuje Pán v podobě své první puruṣa-inkarnace, Mahā-Viṣṇua. Leží v Příčinném oceánu, vydechuje nespočetně mnoho vesmírů a do každého z nich znovu vstupuje v podobě Garbhodakaśāyīho Viṣṇua. Tímto způsobem jsou tvořeny všechny vesmíry. Dále se projevuje coby Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu a vstupuje do všeho, včetně nepatrného atomu. To je zde vylíčeno — Pán vchází do všeho.

Hmotná příroda je pak oplodněna živými bytostmi, jež podle svých dřívějších činů zaujmou každá své postavení. Tak začnou probíhat činnosti hmotného světa. Různé druhy živých bytostí začínají jednat, jakmile dojde ke stvoření. Není pravda, že se vše vyvíjí. Různé druhy života jsou stvořeny zároveň s vesmírem. Lidé, zvířata, ptáci a všechny ostatní organismy jsou stvořeny současně — živé bytosti měly při posledním zničení touhy, které se nyní znovu projeví. Slovo avaśam dává jasně najevo, že živé bytosti nemají s tímto procesem nic společného. Pouze se znovu projeví stav bytí z jejich posledního života v předchozím stvoření a to vše se děje samotnou vůlí Pána. Tak vypadá nepochopitelná moc Nejvyšší Osobnosti Božství. A poté, co Pán stvoří různé druhy života, s nimi není spojen. Ke stvoření dochází proto, aby různé živé bytosti mohly dosáhnout splnění svých představ, a to se Pána nijak nedotýká.

Nikdo by si v této souvislosti neměl myslet, že Nejvyšší Osobnost Božství nic nedělá. V duchovním světě jedná neustále. V Brahma-saṁhitě (5.6) stojí: ātmārāmasya tasyāsti prakṛtyā na samāgamaḥ — “Pán se vždy věnuje svým věčným, blaženým duchovním činnostem, ale s hmotnými činnostmi nemá nic společného.” O hmotné dění se starají Pánovy různé energie. On sám je vůči těmto činnostem stvořeného světa vždy nezaujatý. To zde vyjadřuje slovo udāsīna-vat. Přestože dohlíží na nejmenší podrobnosti hmotných činností, zůstává jakoby nezaujatý. Jako příklad může posloužit soudce nejvyššího soudu. Podle jeho nařízení se uskutečňuje mnoho věcí — někdo je oběšen, někdo uvězněn a jinému připadne velké bohatství — ale soudce zůstává nezaujatý. Se všemi těmito zisky a ztrátami nemá nic společného. Podobným způsobem je vždy nezaujatý Pán, třebaže se podílí na veškerém dění. Ve Vedānta-sūtře (2.1.34) stojí: viṣamya-naighṛṇye na — Pán není na úrovni protikladů hmotného světa; zůstává jimi nedotčen. Ani nelpí na stvoření a zničení. Živé bytosti přijímají různé podoby různých druhů života podle svého dřívějšího jednání. S tím nemá Pán nic společného.

Zde je jasně řečeno, že Nejvyšší Pán zůstává nejvyšším vládcem, přestože je stranou všech činností hmotného světa. Je svrchovanou vůlí a příčinou stojící za tímto hmotným projevem, ale o řízení se zde stará hmotná příroda. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě také říká, že je otcem všech živých bytostí v různých podobách a druzích. Otec vpraví semeno do lůna matky, z něhož se pak narodí dítě — a Nejvyšší Pán pouhým pohledem vpravuje do lůna hmotné přírody všechny živé bytosti, které se pak podle svých posledních tužeb a činností objevují v odpovídajících druzích a podobách. Přestože se tyto bytosti narodily z Pánova pohledu, přijímají různá těla v závislosti na svých dřívějších skutcích a touhách. Pán tedy není s tímto hmotným stvořením přímo spojen. Pouze pohlédne na hmotnou přírodu, tím ji uvede do chodu a vše je neprodleně stvořeno. To, že na ni pohlédne, je nepochybně Jeho činnost, ale sám přímo nemá s projevením hmotného světa nic společného. Smṛti uvádějí tento příklad: když máme před sebou vonící květinu, vůně se dotkne našeho čichu, ale přesto nejsou čich a květina navzájem poutány. Podobné je spojení mezi hmotným světem a Nejvyšší Osobností Božství: Pán ve skutečnosti nemá s tímto světem nic společného — svým pohledem ho však tvoří a nastoluje řád. Bez dohledu Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, tedy není hmotná příroda ničeho schopna; a přesto je On sám od všech hmotných činností odpoutaný.

Předchozí verše této kapitoly vyjasnily, že i když Nejvyšší Osobnost Božství vypadá jako lidská bytost, není obyčejným člověkem. Osobnost Božství řídící tvoření, udržování a ničení celého vesmírného projevu, nemůže být lidskou bytostí. Přesto si mnoho hlupáků myslí, že Kṛṣṇa je jen nějaký mocný člověk. Ve skutečnosti je však původní Osobností Božství, což je potvrzeno v Brahma-saṁhitě: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ — Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán.

Je mnoho īśvarů, vládců, jeden mocnější než druhý. Při běžném řízení záležitostí hmotného světa se setkáváme s nějakým úředníkem či vedoucím, nad nímž stojí tajemník, nad ním ministr a nad ním prezident. Každý z nich je vládce, ale jeden je ovládán druhým. V Brahma-saṁhitě stojí, že Kṛṣṇa je svrchovaný vládce — v hmotném i v duchovním světě je nepochybně mnoho vládců, ale Kṛṣṇa je z nich nejvyšší (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ) a Jeho tělo je sac-cid-ānanda, nehmotné.

Hmotná těla nemohou jednat tak úžasně, jak je popsáno v předchozích verších. Pánovo tělo oplývá věčností, blažeností a poznáním. Přestože není obyčejným člověkem, hlupáci se Mu vysmívají, když Ho za něj považují. Jeho tělo je zde nazváno mānuṣīm proto, že jedná jako člověk, přítel Arjuny a politik účastnící se bitvy na Kurukṣetře. V mnoha směrech jednal jako obyčejný člověk, ale Jeho tělo je ve skutečnosti sac-cid-ānanda-vigraha — sestává z věčné blaženosti a absolutního poznání. To je doloženo i v samotných Vedách. Sac-cid-ānanda-rūpāya kṛṣṇāya — “Klaním se Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, který má věčnou a blaženou podobu plnou poznání.” (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.1) Tam najdeme i další popisy: tam ekaṁ govindam — “Jsi Govinda, potěšení smyslů a krav.” Sac-cid-ānanda-vigraham — “A Tvá podoba je transcendentální. Vyznačuje se úplným poznáním, blažeností a věčností.” (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.35)

Bez ohledu na transcendentální vlastnosti Kṛṣṇova těla, jež oplývá blažeností a poznáním, znevažuje mnoho takzvaných učenců a autorů komentářů k Bhagavad-gītě Pána Kṛṣṇu, když Ho staví do role obyčejného člověka. Takový učenec se sice mohl díky svým předchozím dobrým skutkům narodit jako výjimečný člověk, ale jeho představa Śrī Kṛṣṇy vyplývá z ubohého poznání. Proto je nazván mūḍha — jedině hlupáci totiž považují Kṛṣṇu za obyčejnou lidskou bytost, a dělají to proto, že neznají důvěrné působení Nejvyššího Pána a Jeho různých energií. Nevědí, že Kṛṣṇa má tělo, které je symbolem úplného poznání a blaženosti, že je vlastníkem všeho, co existuje, a že může komukoliv udělit osvobození. A jelikož nevědí, že má tolik transcendentálních vlastností, vysmívají se Mu.

Nevědí také, že zjevení Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, v tomto hmotném světě je projevem Jeho vnitřní energie. Kṛṣṇa ovládá hmotnou energii, a jak již bylo uvedeno na několika místech (mama māyā duratyayā), sám prohlašuje, že i když je hmotná energie nesmírně silná, je pod Jeho dohledem a ten, kdo se Mu odevzdá, může z její moci uniknout. Jestliže se duše odevzdaná Kṛṣṇovi může dostat z vlivu hmotné energie, jak by mohl Nejvyšší Pán, který řídí stvoření, udržování a zničení celých vesmírných světů, mít hmotné tělo jako my? Taková představa Kṛṣṇy je známkou naprosté hlouposti. Hlupáci ovšem nedovedou pochopit, že Kṛṣṇa, Osobnost Božství vypadající jako obyčejný člověk, může mít pod kontrolou všechny atomy i obrovskou vesmírnou podobu. Největší a nejmenší věci se vymykají jejich chápání, a tak si nedovedou představit, že osoba s lidskou podobou může zároveň ovládat to, co je nekonečné, i to, co je nepostřehnutelné. A přestože Kṛṣṇa ovládá nekonečné i konečné, je mimo tyto projevy. V souvislosti s Jeho nepochopitelnou transcendentální energií (yogam aiśvaram) je jasně řečeno, že On dokáže ovládat obojí zároveň a přesto stát stranou. I když si hlupáci nedovedou představit, jak může Kṛṣṇa vypadající jako lidská bytost ovládat nekonečné a konečné, čistí oddaní to uznávají. Vědí, že je Nejvyšší Osobností Božství. Proto se Mu úplně odevzdávají a věnují se rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, oddané službě Pánu.

Pokud jde o Pánovo zjevení v lidské podobě, mezi impersonalisty a personalisty existuje v tomto ohledu mnoho sporů. Když si však ověříme, co uvádí Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, autoritativní spisy určené k pochopení vědy o Kṛṣṇovi, můžeme poznat, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Není obyčejný člověk, přestože se tak na Zemi zjevil. V první kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu čteme, že když se mudrci v čele se Śaunakou dotazovali na činnosti Kṛṣṇy, pravili:

“Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, spolu s Balarāmem hrál, že je lidskou bytostí. Takto skryt vykonal mnoho skutků, které jsou opravdu nadlidské.” (Bhāg. 1.1.20) Pánovo zjevení v lidské podobě mate hlupáky. Žádný člověk by nebyl schopen takových úžasných činů, jaké Kṛṣṇa předvedl za své přítomnosti na planetě Zemi. Když se zjevil před svým otcem Vasudevou a matkou Devakī, měl čtyři ruce, ale po modlitbách svých rodičů se změnil v dítě. Bhāgavatam (10.3.46) uvádí: babhūva prākṛtaḥ śiśuḥ — od té chvíle se podobal obyčejnému dítěti, obyčejné lidské bytosti. A zde je zase vyjádřeno, že Jeho lidský vzhled je jedním z rysů Jeho transcendentálního těla. V jedenácté kapitole Bhagavad-gīty je rovněž uvedeno, že Arjuna se modlil, aby mohl spatřit Kṛṣṇovu čtyřrukou podobu (tenaiva rūpeṇa catur-bhujena). Po vyjevení této podoby Kṛṣṇa přijal na Arjunovu žádost znovu svou původní podobu připomínající člověka (mānuṣaṁ rūpam). Tyto různé rysy Nejvyššího Pána nejsou rysy obyčejné lidské bytosti.

Někteří z těch, kdo se Kṛṣṇovi vysmívají a jsou nakaženi māyāvādskou filozofií, se snaží dokázat, že Kṛṣṇa je jen obyčejný člověk, citováním následujícího verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.29.21): ahaṁ sarveṣu bhūteṣu bhūtātmāvasthitaḥ sadā — “Nejvyšší je v každé živé bytosti.” Místo abychom však sledovali výklady samozvaných osob, jež se Kṛṣṇovi vysmívají, měli bychom si raději povšimnout výkladů, které k tomuto verši napsali vaišnavští ācāryové, jako jsou Jīva Gosvāmī a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Jīva Gosvāmī ve svém komentáři uvádí, že Kṛṣṇa v podobě své úplné expanze setrvává v pohyblivých i nehybných bytostech a je známý pod jménem Paramātmā či Nadduše — když tedy oddaný-začátečník věnuje pozornost pouze arcā-mūrti neboli podobě Nejvyššího Pána dlící v chrámu a nectí jiné živé bytosti, nemá jeho uctívání Pánovy chrámové podoby žádnou cenu. Více než oddaných si všímá Božstva v chrámu, a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto upozorňuje, že toto smýšlení je třeba napravit. Oddaný má vidět, že Kṛṣṇa je v podobě Paramātmy v srdci každého, a že každé tělo je tedy chrámem Nejvyššího Pána. Tak jako se projevuje úcta chrámu Pána, má se náležitě ctít i každé tělo, ve kterém dlí Paramātmā. Je třeba všem projevovat patřičnou úctu a nikdy nikoho nepřehlížet.

Je také mnoho impersonalistů, kteří zesměšňují chrámové uctívání a říkají: “Když je Bůh všude, proč se omezovat na Jeho uctívání v chrámu?” Ale je-li Bůh všude, není snad v chrámu či Božstvu? Zatímco impersonalista a personalista se spolu budou přít neustále, dokonalý oddaný setrvávající na úrovni vědomí Kṛṣṇy dobře ví, že přestože je Kṛṣṇa Nejvyšší Osobnost, zároveň prostupuje vším. To dokládá Brahma-saṁhitā. Kṛṣṇa má své osobní sídlo Goloku Vṛndāvanu, které nikdy neopouští, a přesto je prostřednictvím svých různých energetických projevů a své úplné expanze všude, ve všech částech hmotného a duchovního stvoření.

Je mnoho oddaných, kteří navenek vystupují, jako by si byli vědomi Kṛṣṇy a věnovali se oddané službě, ale v srdci nepřijímají Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, za Absolutní Pravdu. Tyto osoby nikdy neochutnají plod oddané služby — návrat k Bohu. Úspěšní nebudou ani ti, kdo se věnují plodonosným zbožným činnostem s konečným cílem vysvobodit se z tohoto hmotného zapletení, protože se Osobnosti Božství, Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi, vysmívají. Jinými slovy — ti, kdo zesměšňují Kṛṣṇu, jsou démoni či ateisté. V sedmé kapitole Bhagavad-gīty stojí, že tito ničemové se Kṛṣṇovi nikdy neodevzdávají. Jejich myšlenková spekulace, pomocí které chtějí dospět k Absolutní Pravdě, je tak přivede k nesprávnému závěru, že obyčejná živá bytost a Kṛṣṇa jsou jedno a totéž. Na základě tohoto mylného přesvědčení si myslí, že tělo každé lidské bytosti je nyní pouze pokryto hmotnou energií a že jakmile se někdo z hmotného těla vysvobodí, neliší se od Boha. Tento pokus ztotožnit se s Kṛṣṇou bude zmařen, protože vychází z iluze. Verš uvádí, že toto ateistické a démonské pěstování duchovního poznání je v každém případě bezcenné. Pokud se takové osoby snaží proniknout do poznání védských spisů, jako je Vedānta-sūtra a Upaniṣady, jejich snaha vždy skončí neúspěchem.

Považovat Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, za obyčejného člověka je tedy velký přestupek. Ti, kdo to dělají, jsou oklamáni, neboť nemohou porozumět Kṛṣṇově věčné podobě. Bṛhad-viṣṇu-smṛti doslova uvádí:

“Toho, kdo považuje tělo Kṛṣṇy za hmotné, je třeba vyhnat od všech obřadů a činností prováděných podle śruti a smṛti. A pokud se stane, že někdo zahlédne jeho tvář, měl by se okamžitě vykoupat v Ganze, aby se zbavil nákazy.” Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, se lidé smějí, protože Mu závidí. O jejich osudu nelze pochybovat — čekají je opakovaná zrození v životních druzích vyznačujících se ateistickou a démonskou povahou. Jejich poznání bude trvale zahaleno iluzí a postupně budou směřovat do nejtemnějších končin stvoření.

Tento verš jasně udává, kdo je mahātmā. Prvním znakem mahātmy je to, že se již nachází na úrovni božské přirozenosti; není ovládán hmotnou přírodou. A jak toho dosáhnout? O tom se píše v sedmé kapitole — od nadvlády hmotné přírody se okamžitě osvobodí ten, kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi. To je požadovaný předpoklad či základní pravidlo. Jakmile odevzdá svou duši Nejvyšší Osobnosti Božství, může vlivu hmotné přírody uniknout. Živá bytost patří k okrajové energii, a jakmile je tedy vysvobozena z moci hmotné přírody, dostává se pod vedení duchovní přírody, zvané daivī prakṛti, božská přirozenost. Osoba, která je takto pozvednuta — vlivem toho, že se odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství — se stává velkou duší, mahātmou.

Mahātmā neodvádí svou pozornost k ničemu, co není spojené s Kṛṣṇou, protože bezpečně ví, že Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osoba, příčina všech příčin. Vůbec o tom nepochybuje. Taková velká duše, mahātmā, duchovně roste díky společnosti dalších mahātmů, čistých oddaných. Čisté oddané nepřitahují ani Kṛṣṇovy jiné podoby, jako je například čtyřruký Mahā-Viṣṇu. Jsou přitahováni pouze dvourukou podobou Kṛṣṇy. Nepřitahují je ani jiné Kṛṣṇovy podoby, ani nemají zájem o nějakou podobu poloboha či lidské bytosti. Soustřeďují se pouze na Pána Kṛṣṇu, kterému vždy s vědomím Kṛṣṇy neochvějně slouží.

Mahātmu nelze vytvořit “onálepkováním” obyčejného člověka. Zde čteme, podle čeho se mahātmā pozná: neustále opěvuje slávu Nejvyššího Pána Kṛṣṇy, Osobnosti Božství. Nemá žádnou jinou starost; stále se věnuje oslavování Pána. To znamená, že není impersonalista. Oslavováním se rozumí nutnost opěvovat Nejvyššího Pána, velebit Jeho svaté jméno, věčnou podobu, transcendentální vlastnosti a neobyčejné zábavy. To vše se musí opěvovat. Mahātmā je tedy poután k Nejvyšší Osobnosti Božství.

Toho, kdo lpí na brahmajyoti, neosobním rysu Nejvyššího Pána, Bhagavad-gītā jako mahātmu neuvádí. V dalším verši ho líčí jinak. Mahātmā je vždy zaměstnán různými činnostmi oddané služby, jež jsou popsány ve Śrīmad-Bhāgavatamu — nasloucháním o Viṣṇuovi a opěvováním Viṣṇua, ne nějakého poloboha nebo člověka. To je oddanost: śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, a smaraṇam — vzpomínání na Něho. Takový mahātmā je pevně rozhodnut získat nakonec společnost Nejvyššího Pána na úrovni kterékoliv z pěti transcendentálních ras. Aby dosáhl tohoto úspěchu, zapojuje všechny činnosti — mysli, těla i hlasu, naprosto všeho — do služby Nejvyššímu Pánu, Śrī Kṛṣṇovi. To se nazývá úplné vědomí Kṛṣṇy.

K oddané službě patří určité stanovené činnosti, které vyžadují rozhodnost — například držet půst v některé dny, jako je jedenáctý den po novu a úplňku (Ekādaśī) a den zjevení Pána. Tato pravidla předkládají velcí ācāryové těm, kdo se skutečně ucházejí o přijetí do společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství v transcendentálním světě. Mahātmové, velké duše, je všechna striktně dodržují, a proto zaručeně dosáhnou vytouženého cíle.

Jak je uvedeno ve druhém verši této kapitoly, oddaná služba je nejen snadná, ale také ji každý může vykonávat s radostnou náladou. Člověk se nemusí podrobovat žádné přísné askezi. Tento život může zasvětit oddané službě, pod vedením zkušeného duchovního učitele, bez ohledu na to, zda je hospodář, sannyāsī nebo brahmacārī — v jakémkoliv postavení a kdekoliv na světě může prokazovat oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství a tak se stát skutečným mahātmou, velkou duší.

Tento verš shrnuje verše předchozí. Pán říká Arjunovi, že osoby výlučně si vědomé Kṛṣṇy a neznající nic než Kṛṣṇu jsou mahātmové. Jsou však ještě jiní oddaní, kteří se nenacházejí zcela na úrovni mahātmů, ale také Kṛṣṇu uctívají, a to různými způsoby. Někteří z nich již byli popisováni jako soužení, postrádající peníze, zvídaví a rozvíjející poznání. Na nižších úrovních jsou však ještě další tři druhy uctívajících: 1. ten, kdo uctívá sám sebe jako totožného s Nejvyšším Pánem; 2. ten, kdo si vymyslí nějakou podobu Nejvyššího Pána, kterou pak uctívá; a 3. ten, kdo jako svrchovanou uctívá vesmírnou podobu, viśva-rūpu Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejníže stojící z těchto tří — ti, kteří se považují za monisty a uctívají se jako Nejvyšší — silně převládají. Pokládají se za Nejvyššího Pána a s tímto smýšlením uctívají sami sebe. I to je určitý druh uctívání Boha, neboť většinou chápou, že nejsou hmotným tělem, ale duší, která je duchovní povahy; přinejmenším toto pochopení převažuje. Impersonalisté zpravidla uctívají Nejvyššího Pána tímto způsobem. Do druhé skupiny patří uctívatelé polobohů či ti, kdo na základě vlastních představ považují jakoukoliv podobu za podobu Nejvyššího Pána. A do třetí skupiny patří ti, kdo nedovedou pojmout nic vyššího než projevený hmotný vesmír. Považují vesmír za nejvyšší organismus či entitu a uctívají jej. Vesmír je také podobou Pána.

Védská oběť zvaná jyotiṣṭoma je také Kṛṣṇa a On je i mahā-yajña uvedená ve smṛti. Obětiny nabízené předkům na Pitṛloce, jež jsou považovány za určité léčivo v podobě přepuštěného másla, či oběť konaná pro potěšení obyvatel Pitṛloky jsou také Kṛṣṇa. Rovněž mantry recitované při oběti jsou Kṛṣṇa. A Kṛṣṇa je i mnoho dalších poživatin připravených z mléčných produktů a určených k obětování. Také oheň je Kṛṣṇa, protože je jedním z pěti hmotných prvků a je tedy prohlášen za Kṛṣṇovu oddělenou energii. Jinými slovy — všechny védské oběti dohromady, které Vedy doporučují ve své části zvané karma-kāṇḍa, jsou rovněž Kṛṣṇa. To znamená, že ti, kdo prokazují oddanou službu Kṛṣṇovi, již vykonali všechny oběti doporučené ve Vedách.

Celý vesmírný projev, vše pohyblivé i nehybné, je zde jako výsledek rozličného působení Kṛṣṇovy energie. V hmotném životě si vytváříme různé vztahy s různými živými bytostmi, jež nejsou ničím jiným než Kṛṣṇovou okrajovou energií — pod vlivem stvoření uskutečňovaného prakṛti se nám některé z nich jeví jako náš otec, matka, děd či stvořitel, ale ve skutečnosti jsou všechny nedílnými částmi Kṛṣṇy. V tom smyslu tyto živé bytosti, které se zdají být naším otcem, matkou a podobně, nejsou ničím jiným než Kṛṣṇou. Slovo dhātā v tomto verši znamená stvořitel. Nejen náš otec a matka jsou nedílné části Kṛṣṇy — i jejich stvořitel, babička, dědeček atd., jsou Kṛṣṇa. Každá živá bytost jakožto nedílná část Kṛṣṇy je Kṛṣṇa. Proto je Kṛṣṇa jediným cílem všech Ved. Vše, co se z nich toužíme dozvědět, je jen schod k poznání Kṛṣṇy. Zvláště námět, který nám pomůže očištěním dosáhnout našeho přirozeného postavení, je Kṛṣṇa. Podobně i živá bytost, jež chce pochopit všechny védské zásady, je nedílnou částí Kṛṣṇy, a jako taková je také Kṛṣṇa. Slovo oṁ, zvané praṇava, je transcendentální zvukovou vibrací ve všech védských mantrách a je rovněž Kṛṣṇou. A jelikož je praṇava, oṁkāra, význačná ve všech hymnech čtyř Ved (Sāma, Yajur, Ṛg a Atharva), rozumí se, že i ony jsou Kṛṣṇa.

Gati je místo, kam chceme dojít. Konečným cílem je však Kṛṣṇa, třebaže to lidé nevědí. Ten, kdo nezná Kṛṣṇu, je na scestí a jeho pokrok je buď částečný, nebo je to jen halucinace. Mnoho lidí si za svůj cíl volí různé polobohy a přísným praktikováním různých striktních metod se dostávají na příslušné planety, jako je Candraloka, Sūryaloka, Indraloka, Maharloka a tak dále. Avšak veškeré tyto loky neboli planety jakožto výtvory Kṛṣṇy zároveň jsou a nejsou Kṛṣṇa. Jelikož jsou to projevy Kṛṣṇovy energie, jsou také Kṛṣṇa, ale slouží jen jako schod k poznání Kṛṣṇy. Obracet se na různé energie Kṛṣṇy znamená obracet se na Kṛṣṇu nepřímo. Je třeba se obrátit na Kṛṣṇu přímo — to ušetří čas a energii. Když můžeme například vyjet do nejvyššího patra výtahem, proč bychom chodili po schodech? Vše spočívá na Kṛṣṇově energii; nic tedy nemůže existovat bez Kṛṣṇova útočiště. Pán Kṛṣṇa je svrchovaný vládce, protože Mu vše patří a Jeho energie je základem všeho. Kṛṣṇa je rovněž svrchovaný svědek, protože dlí v srdcích všech. Domy, země či planety, které nám poskytují místo k žití, jsou také Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je konečné útočiště, a proto se má k Němu každý uchýlit, ať je to pro ochranu, nebo pro odstranění úzkosti. A kdykoliv musíme vyhledat ochranu, měli bychom vědět, že to, co nám ji může poskytnout, je živá síla. Kṛṣṇa je svrchovaná živá bytost. A jelikož je tím, z něhož jsme vzešli — svrchovaným otcem, nikdo nemůže být lepším přítelem a příznivcem než On. Je původní zdroj stvoření a konečné místo spočinutí po zničení. Kṛṣṇa je tedy věčnou příčinou všech příčin.

Kṛṣṇa, prostřednictvím svých různých energií, šíří teplo a světlo. Dělá to skrze elektřinu a slunce. Je to rovněž Kṛṣṇa, kdo v létě zadržuje déšť, aby nepršelo, a potom v období dešťů spouští jeho nepřetržité přívaly. Síla, která nás neustále udržuje při životě, je také Kṛṣṇa a na konci života se setkáme s Kṛṣṇou v podobě smrti. Z rozboru těchto nejrůznějších Kṛṣṇových energií můžeme zjistit, že pro Kṛṣṇu není rozdíl mezi hmotným a duchovním — On je obojím. Osoba v pokročilém stavu vědomí Kṛṣṇy proto takové rozdíly nedělá. Ve všem vidí pouze Kṛṣṇu.

Jelikož je Kṛṣṇa hmotnou i duchovní podstatou, je i obrovskou vesmírnou podobou zahrnující všechny hmotné projevy. A Jeho vrndávanské zábavy, které projevuje v podobě dvourukého Śyāmasundary hrajícího na flétnu, jsou zábavami téže Nejvyšší Osobnosti Božství.

Slovo trai-vidyāḥ poukazuje na tři Vedy — Sāma, Yajur a Ṛg. Brāhmaṇa, který je prostudoval, je nazýván tri-vedī. Každý, kdo velmi lpí na poznání získaném z těchto tří Ved, je ve společnosti ctěn. Existuje bohužel mnoho velkých učenců sečtělých ve Vedách, kteří neznají konečný smysl jejich studia. Proto zde Kṛṣṇa prohlašuje, že konečným cílem tri-vedīch je On. Skuteční tri-vedī přijímají útočiště u lotosových nohou Kṛṣṇy a věnují se čisté oddané službě pro Jeho uspokojení. Oddaná služba začíná zpíváním mantry Hare Kṛṣṇa, doprovázeným snahou poznat Kṛṣṇu takového, jaký je. Ti, kdo studují Vedy pouze formálně, se bohužel více zajímají o oběti různým polobohům, jako je Indra nebo Candra. Tím se tito uctívatelé polobohů zbaví znečištění tvořeného nižšími kvalitami přírody, čímž dosáhnou vyšších planetárních soustav či nebeských planet, které se jmenují Maharloka, Janoloka, Tapoloka a tak dále. Možnost uspokojovat své smysly ve vyšších planetárních soustavách je ve srovnání s planetou Zemí mnohosettisíckrát lepší.

Všichni, kdo jsou přemístěni na vyšší planetární soustavy, se těší delšímu životu a lepším možnostem smyslového požitku, ale není jim dovoleno tam zůstat věčně. Po vyčerpání výsledků svých zbožných činností jsou posláni zpět na planetu Zemi. Ten, kdo nedosáhl dokonalosti poznání, na níž poukazuje Vedānta-sūtra (janmādy asya yataḥ), neboli kdo nezná Kṛṣṇu, příčinu všech příčin — nedosahuje konečného cíle života. Musí proto opakovaně stoupat k vyšším planetárním soustavám a klesat zpátky, jako na pouťovém kole, které létá nahoru a dolů. To znamená, že místo aby dosáhl duchovního světa, ze kterého pak již nehrozí poklesnutí, krouží v koloběhu zrození a smrti na vyšších a nižších planetárních soustavách. Lépe je se uchýlit k procesu oddané služby a tak být neprodleně přemístěn do duchovního světa, kde si lze užívat věčného života plného blaženosti a poznání, a nikdy se nevrátit do této strastiplné hmotné existence.

Ten, kdo nedokáže žít ani na okamžik bez vědomí Kṛṣṇy, nemůže jinak než myslet na Kṛṣṇu dvacet čtyři hodin denně. Je při tom zaměstnaný oddanou službou formou naslouchání, opěvování, vzpomínání, věnování modliteb, uctívání, sloužení lotosovým nohám Pána, poskytování jiných služeb, pěstování přátelství a úplného odevzdání se Pánu. Všechny tyto činnosti jsou příznivé a plné duchovních sil, jež oddaného přivádějí k dokonalosti v seberealizaci, kdy jeho jedinou touhou je mít společnost Nejvyšší Osobnosti Božství. Není pochyb o tom, že takový oddaný bez potíží Pána dosahuje. To se nazývá yoga. Díky Pánově milosti se nikdy nevrátí k hmotnému životu. Kṣema vyjadřuje milostivou ochranu poskytovanou Pánem. Pán pomáhá oddanému nabýt prostřednictvím yogy vědomí Kṛṣṇy, a když si je oddaný vědom Kṛṣṇy plně, Pán ho chrání před poklesnutím na úroveň strastiplného podmíněného života.

Kṛṣṇa říká: “Ti, kdo se věnují uctívání polobohů, nejsou příliš inteligentní, třebaže je toto uctívání nepřímo určeno Mně.” Když například člověk lije vodu na listy a větve stromu, aniž by zaléval kořen, dělá to bez dostatečného poznání či dodržování jistých usměrňujících zásad. Způsob, jak sloužit různým částem těla, je zase dodávat potravu žaludku. Polobozi jsou takříkajíc různými úředníky a vedoucími osobnostmi ve vládě Nejvyššího Pána. Je třeba se řídit zákony, které stanovila vláda, nikoliv jednotliví úředníci či vedoucí představitelé. Každý má uctívat pouze Nejvyššího Pána; to automaticky uspokojí Jeho různé úředníky a vedoucí osobnosti. Ti jednají jako zástupci vlády a dávat jim úplatky je nezákonné. To je zde řečeno výrazem avidhi-pūrvakam. Jinými slovy — Kṛṣṇa neschvaluje uctívání polobohů, jež je zbytečné.

Zde se jasně říká: je mnoho druhů obětí, které doporučují Vedy, ale všechny tyto yajñi jsou určeny k uspokojení Nejvyššího Pána. Yajña znamená Viṣṇu. Ve třetí kapitole Bhagavad-gīty bylo jasně řečeno, že každý má pracovat pouze pro uspokojení Yajñi, Viṣṇua. Dokonalá forma lidské civilizace, zvaná varṇāśrama-dharma, má uspokojení Viṣṇua za svůj prvořadý cíl. Proto Kṛṣṇa v tomto verši říká: “Mně patří požitky ze všech obětí, neboť Já jsem Nejvyšší Pán.” Méně inteligentní jedinci, kteří o této skutečnosti nevědí, však uctívají polobohy, aby získali dočasný prospěch. Proto klesají na úroveň hmotného bytí a nedosahují kýženého cíle života. Má-li však někdo libovolnou hmotnou touhu, měl by se za její splnění raději modlit k Nejvyššímu Pánu (i když je pravda, že to není čistá oddanost). Tak dosáhne vytouženého výsledku.

Pokud se chce někdo dostat na Měsíc, Slunce nebo nějakou jinou planetu, může svého vytouženého cíle dosáhnout dodržováním příslušných zásad, které k tomu Vedy doporučují — například metodou odborně zvanou darśa-paurṇamāsī. To vše je důkladně popsáno v části Ved pojednávající o činnostech s vidinou jejich plodů, kde se doporučuje příslušné uctívání polobohů, kteří sídlí na různých nebeských planetách. Konáním určité yajñi lze zase dospět na planety Pitů. Také je možné dostat se na některou z mnoha planet duchů a stát se Yakṣou, Rakṣou nebo Piśācou. Uctívání Piśāců se nazývá černé umění nebo černá magie. Mnoho lidí se tím zabývá a myslí si, že se jedná o něco duchovního, ale tyto činnosti jsou zcela materialistické. A čistý oddaný, který uctívá pouze Nejvyšší Osobnost Božství, nepochybně dosáhne vaikunthských planet a Kṛṣṇaloky. Je to snadné pochopit z tohoto důležitého verše, když pouhým uctíváním polobohů lze dosáhnout nebeských planet, uctíváním Pitů dospět na planety těchto předků a provozováním černého umění na planety duchů, proč by se čistý oddaný neměl dostat na planetu Kṛṣṇy či Viṣṇua? O úchvatných planetách, na kterých žije Kṛṣṇa a Viṣṇu, bohužel mnozí lidé nevědí, a to se stává příčinou jejich poklesnutí. Dokonce i impersonalisté vždy poklesnou z brahmajyoti. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto rozdává celé lidské společnosti velkolepé poselství, že pouhým zpíváním mantry Hare Kṛṣṇa lze v tomto životě dosáhnout dokonalosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Pro inteligentní osobu je nezbytné, aby měla vědomí Kṛṣṇy, prokazovala Pánu transcendentální láskyplnou službu a tak mohla dospět do nepomíjivého sídla oplývajícího blažeností, kde bude věčně šťastná. Způsob, jak dosáhnout takového úžasného úspěchu, je snadný a může se o to pokusit i ten největší chudák, kterému chybí jakékoliv předpoklady. Jediným potřebným předpokladem je být čistým oddaným Pána. Nezáleží na tom, kdo a v jakém postavení jsme. Proces není vůbec náročný, Nejvyššímu Pánu můžeme s ryzí láskou obětovat dokonce i lístek, vodu nebo ovoce a On to s radostí přijme. Nikomu tedy není možné zamezit přístup k rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, protože je tak snadné a univerzální. Kdo by byl takový hlupák, že by nechtěl touto jednoduchou metodou nabýt vědomí Kṛṣṇy a tím dosáhnout nejdokonalejšího života, věčného a plného blaženosti a poznání? Kṛṣṇa chce jen láskyplnou službu, nic víc. Od svého čistého oddaného přijme i malý kvítek, ale nechce žádné obětiny od neoddaného. Od nikoho nic nepotřebuje, protože je soběstačný, a přesto ve vztahu plném opětování lásky přijímá to, co Mu nabídne Jeho oddaný. Rozvinout vědomí Kṛṣṇy je nejvyšší dokonalost života. V tomto verši Kṛṣṇa použil dvakrát slovo bhakti, aby zdůraznil, že bhakti neboli oddaná služba je jediný prostředek, který umožňuje k Němu přistoupit. Nic jiného — například to, že se někdo stane brāhmaṇou, učeným vědcem, boháčem nebo velkým filozofem — nemůže přimět Kṛṣṇu k tomu, aby přijal nějakou oběť. Bez bhakti, která je základním principem, Pána nic nedonutí cokoliv od kohokoliv přijmout. Bhakti je vždy bezpříčinná. Jedná se o věčný proces — přímé jednání ve službě absolutnímu celku.

Pán Kṛṣṇa již stanovil, že je jediným poživatelem, původním Pánem a skutečným cílem všech obětí, a nyní vyjevuje, jaké oběti si přeje. Pokud někdo touží oddaně sloužit Nejvyššímu, tím se očistit a dosáhnout cíle života — transcendentální láskyplné služby Bohu — měl by zjistit, co od něho Pán chce. Ten, kdo Kṛṣṇu miluje, Mu bude dávat vše, co si Kṛṣṇa přeje, a nebude Mu nabízet nic, co si nepřeje nebo oč nežádá. Nelze Mu tedy obětovat maso, ryby či vejce. Kdyby Kṛṣṇa chtěl, abychom Mu tyto věci obětovali, řekl by to. Místo toho výslovně žádá lístek, ovoce, květy a vodu, a o této oběti říká: “Já ji přijmu.” Z toho bychom měli pochopit, že maso, ryby a vejce nepřijímá. Náležitou potravou lidských bytostí je zelenina, obilniny, ovoce, mléko a voda, což určil sám Pán Kṛṣṇa. Pokud jíme cokoliv jiného, nemůžeme Mu to obětovat — Pán to nepřijme. Jestliže taková jídla obětujeme, nejednáme na úrovni láskyplné oddanosti.

V třináctém verši třetí kapitoly Śrī Kṛṣṇa vysvětluje, že jedině zbytky po oběti jsou očištěné a vhodné jídlo pro ty, kdo usilují o pokrok a chtějí se vysvobodit z hmotného zapletení. Ve stejném verši říká, že ti, kdo své jídlo neobětují, jedí pouze hřích. To znamená, že s každým soustem ještě více zabředají do spletitosti hmotné přírody. Oddaný však připravuje chutná a jednoduchá vegetariánská jídla, která s poklonou obětuje před obrázkem nebo Božstvem Pána Kṛṣṇy, a modlí se k Pánu, aby tuto prostou oběť přijal. To mu umožňuje dosahovat stálého pokroku, očistit své tělo a utvořit jemnou mozkovou tkáň, což povede k jasnému uvažování. Nejdůležitější však je, že oběť má být konána s láskou. Kṛṣṇa jídlo nepotřebuje, protože Mu patří vše, nicméně přijme oběť od toho, kdo Ho tímto způsobem touží potěšit. Důležitou součástí přípravy, podávání a obětování jídla je láska ke Kṛṣṇovi.

Impersonalističtí filozofové, kteří si přejí prosadit, že Absolutní Pravda nemá smysly, nemohou tento verš Bhagavad-gīty pochopit. Považují ho za metaforu či za důkaz toho, že Kṛṣṇa, jenž přednesl Bhagavad-gītu, je světskou postavou. Kṛṣṇa, Nejvyšší Pán, však smysly má a je řečeno, že každý Jeho smysl může plnit funkci kteréhokoliv jiného. To je význam výroku, že Kṛṣṇa je absolutní. Kdyby postrádal smysly, sotva by se o Něm dalo říci, že v plné míře oplývá všemi druhy bohatství. V sedmé kapitole Kṛṣṇa vyložil, že oplodňuje hmotnou přírodu živými bytostmi a dělá to tak, že na ni pohlédne. Podobně je tomu v tomto případě — Jeho poslouchání láskyplných slov, kterými Mu oddaný obětuje jídlo, se vůbec neliší od Jeho jedení a skutečného ochutnávání. To je třeba zdůraznit — díky Jeho absolutnímu postavení je Jeho naslouchání zcela totožné s Jeho jedením či ochutnáním jídla. Tomu, že Nejvyšší Absolutní Pravda může jíst a vychutnávat jídlo, dokáže porozumět jedině oddaný, jenž uznává Kṛṣṇu tak, jak se On sám popisuje, a neuchyluje se k nepatřičným výkladům.

Povinností každého je uzpůsobit si život tak, aby na Kṛṣṇu nezapomněl za žádných okolností. Všichni musí pracovat, aby se udrželi při životě, a zde Kṛṣṇa doporučuje, aby pracovali pro Něho. Všichni musí také něco jíst, aby žili, a proto mají přijímat zbytky jídla obětovaného Kṛṣṇovi. Každý civilizovaný člověk musí rovněž konat nějaké náboženské obřady. Z toho důvodu Kṛṣṇa doporučuje: “Dělej je pro Mě.” To se nazývá arcana. Každý má též sklony dávat milodary, a Kṛṣṇa tedy říká: “Dávej je Mně.” To znamená, že všechny peníze navíc se mají použít na podporu rozvoje hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. V současné době mají lidé velký zájem o takovou meditaci, která není pro tento věk vhodná. Pokud však někdo dvacet čtyři hodin denně medituje o Kṛṣṇovi tak, že zpívá mantru Hare Kṛṣṇa na růženci, věnuje se té nejvznešenější meditaci a je tím nejpokročilejším yogīnem. To dokládá šestá kapitola Bhagavad-gīty.

Ten, kdo jedná vědom si Kṛṣṇy, pod vyšším vedením, je nazýván yukta. Odborný výraz yukta-vairāgya podrobněji vysvětluje Rūpa Gosvāmī:

Rūpa Gosvāmī říká, že dokud jsme v tomto hmotném světě, musíme být činní; nemůžeme přestat jednat. Pokud konáme nějakou práci a její plody odevzdáváme Kṛṣṇovi, nazývá se to yukta-vairāgya. Takové činnosti, které jsou ve skutečnosti na úrovni odříkání, čistí zrcadlo mysli. Ten, kdo je provádí, dosahuje postupně pokroku v duchovní realizaci, a zcela se odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství. Nakonec ho proto čeká osvobození, které je také přesně popsáno. Díky němu nesplyne s brahmajyoti, ale dostane se na planetu Nejvyššího Pána. To zde Kṛṣṇa jasně říká: mām upaiṣyasi — “dospěje ke Mně,” zpátky domů, zpátky k Bohu. Je celkem pět druhů osvobození a zde je upřesněno, že oddaný, který se celý svůj život strávený v hmotném světě vždy řídil pokyny Nejvyššího Pána, dosáhl úrovně, kdy se může po opuštění nynějšího těla vrátit k Bohu a být činný přímo v Pánově společnosti.

Každý, kdo nemá jiný zájem než zasvětit svůj život službě Pánu, je ve skutečnosti sannyāsī. Taková osoba se vždy považuje za věčného služebníka, závislého na svrchované vůli Pána; proto vše, co dělá, dělá v Pánův prospěch. Ať koná cokoliv, koná to jako službu Pánu. Plodonosnému jednání či povinnostem stanoveným ve védských písmech nevěnuje žádnou zvláštní pozornost. Obyčejní lidé musí plnit povinnosti uvedené ve Vedách; i když se však někdy může zdát, že čistý oddaný, zcela zaměstnaný službou Pánu, jedná v rozporu s předepsanými védskými povinnostmi, ve skutečnosti tomu tak není.

Autority z řad vaiṣṇavů proto říkají, že ani ty nejinteligentnější osoby nemohou pochopit plány a činnosti čistého oddaného. Doslova je řečeno: tāṅra vākya, kriyā, mudrā vijñeha nā bujhaya (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 23.39). Ten, kdo se neustále věnuje službě Pánu či vždy přemýšlí a plánuje, jak Pánu sloužit, má být považován za zcela osvobozeného již nyní a jeho návrat zpátky k Bohu v budoucnu je zaručen. Takový oddaný se stejně jako Kṛṣṇa nachází mimo veškerou materialistickou kritiku.

Nyní se někdo může zeptat: je-li Kṛṣṇa stejně nakloněn všem a nikdo není Jeho výjimečným přítelem, proč tedy projevuje zvláštní zájem o své oddané, kteří Mu vždy prokazují transcendentální službu? Kṛṣṇa však nezvýhodňuje — jeho jednání je přirozené. Kterýkoliv člověk v hmotném světě může být dobročinně založený, a přesto bude projevovat zvláštní zájem o své děti. Pán prohlašuje, že každá živá bytost — ať je v jakékoliv podobě — je Jeho synem, a proto každé velkoryse dává hojnost všeho, co potřebuje k životu. Je jako mrak rozdávající déšť všude, bez ohledu na to, zda dopadá na skálu, zemi nebo vodu. Svým oddaným ale Pán věnuje zvláštní pozornost. O těch se zde právě mluví: trvale mají vědomí Kṛṣṇy, a proto jsou vždy u Kṛṣṇy na transcendentální úrovni. Samotný výraz vědomí Kṛṣṇy naznačuje, že ti, kdo mají toto vědomí, jsou živoucí transcendentalisté, přebývající u Něho. Pán zde jasně říká: mayi te — “Jsou Moji.” Z toho přirozeně vyplývá, že Pán je také jejich. Jedná se o vzájemný vztah. To také vysvětluje Kṛṣṇova slova ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham — “O každého se starám do té míry, do jaké se Mi odevzdává.” K tomuto transcendentálnímu opětování dochází proto, že Pán i oddaný mají vědomí. Když je diamant vsazen do zlatého prstenu, vypadá velice pěkně. Zlato i diamant vyniknou zároveň. Pán i živá bytost věčně září, a jakmile živá bytost projeví sklon ke službě Nejvyššímu Pánu, vypadá jako zlato. Pán je diamant, a tak vznikne krásná kombinace. Živým bytostem nacházejícím se v čistém stavu se říká oddaní a Nejvyšší Pán se stává oddaným svých oddaných. Tam, kde není vzájemný vztah mezi oddaným a Pánem, chybí osobní filozofie. Neosobní filozofie postrádá vzájemný vztah mezi Nejvyšším a živou bytostí, zatímco v osobní filozofii je přítomen.

Často se uvádí příklad, že Pán je jako strom přání a všem dává, co si od Něho přejí získat. Zde však nacházíme úplnější vysvětlení — Pán je nakloněn svým oddaným. To je projev Jeho zvláštní milosti k nim. Nikdo by se neměl domnívat, že Jeho opětování spadá pod zákon karmy. Náleží k transcendentální úrovni, na které Pán a Jeho oddaní jednají. Oddaná služba Pánu není činností patřící k hmotnému světu — je součástí duchovního světa, který vyniká věčností, blažeností a poznáním.

Slovo su-durācāraḥ, použité v tomto verši, je velice důležité a je třeba ho správně pochopit. Když je živá bytost podmíněná, jsou její činnosti dvojího druhu: podmíněné a přirozené. Pokud jde o ochranu těla a dodržování pravidel společnosti a státu, pro všechny včetně oddaných tu jsou různé činnosti související s podmíněným životem a ty se nazývají podmíněné. A činnosti živé bytosti, která si je plně vědoma své duchovní povahy a jedná na úrovni vědomí Kṛṣṇy neboli oddané služby Pánu, se nazývají transcendentální. Ty jsou projeveny v jejím přirozeném postavení a odborně se jim říká oddaná služba. V podmíněném stavu někdy oddaná služba a podmíněná služba týkající se těla probíhají souběžně, ale jindy stojí proti sobě. Oddaný si dává co největší pozor, aby nedělal nic, co by mohlo otřást jeho bezpečným postavením. Jeho činnosti však budou dokonalé, když bude stále prohlubovat realizaci vědomí Kṛṣṇy. Někdy se ale může stát, že se oddaný zachová způsobem, který je ze společenského nebo politického hlediska opovrženíhodný. Tento dočasný poklesek ho ovšem vůbec neznevažuje. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že když někdo poklesne, ale s rozhodností se zaměstnává transcendentální službou Nejvyššímu Pánu, Pán dlící v jeho srdci ho očistí a jeho čin mu promine. Hmotné znečištění je tak účinné, že dokonce i yogī, který se plně věnuje službě Pánu, někdy skončí v pasti. Vědomí Kṛṣṇy má však moc umožňující tento nahodilý poklesek okamžitě napravit. Proto je proces oddané služby za každých okolností úspěšný. Nikdo by se neměl vysmívat oddanému, který bezděky sklouzne z ideální cesty, neboť — jak bude vysvětleno v dalším verši — jakmile dospěje k úplnému vědomí Kṛṣṇy, jeho nahodilé poklesky pominou.

Ten, kdo setrvává na úrovni vědomí Kṛṣṇy a s rozhodností pokračuje ve zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, je proto v transcendentálním postavení, i když shodou okolností či nedopatřením mohl poklesnout. Slova sādhur eva (je světec) znějí velmi důrazně. Varují neoddané, aby se neposmívali oddanému, když nahodile poklesl; má být i tak považován za světce. A slovo mantavyaḥ je ještě důraznější. Pokud se někdo tímto pravidlem neřídí a vysmívá se oddanému za jeho bezděčný poklesek, porušuje nařízení Nejvyššího Pána. Jedinou očekávanou vlastností oddaného je být neochvějně a výhradně zaměstnán oddanou službou.

V Nṛsiṁha Purāṇě stojí:

Tím je řečeno, že i když se ten, kdo se plně věnuje oddané službě Pánu, někdy dopustí společensky opovrženíhodných činností, je třeba na ně hledět jako na malé králičí skvrny na měsíci. Tyto skvrny nezabrání šíření měsíčního světla. Když oddaný nedopatřením sklouzne z cesty světců, není kvůli tomu hoden opovržení.

To ovšem nelze chápat tak, že oddaný, který vykonává transcendentální oddanou službu, může dělat nejrůznější ohavné věci. Tento verš se týká pouze nehody zaviněné silou pout hmoty. Zaměstnat se oddanou službou prakticky znamená vyhlásit válku matoucí energii. Dokud někdo není dostatečně silný, aby mohl s matoucí energií bojovat, může se stát, že někdy poklesne. Jakmile však získá potřebnou sílu, dalším pokleskům se již vyhne, jak bylo vysvětleno dříve. Nikdo by neměl s odvoláním na tento verš dělat nesmysly a přitom si myslet, že je stále oddaný. Jestliže oddanou službou nezlepšuje svůj charakter, je zřejmé, že není příliš pokročilý.

Musíme si dávat pozor, abychom si tento verš nevyložili špatně. V sedmé kapitole Pán říká, že ten, kdo páchá hanebnosti, se nemůže stát Jeho oddaným. A neoddaný nemá žádné příznivé vlastnosti. Zůstává tu tedy oprávněná otázka: Jak může ten, kdo se dopustí opovrženíhodných činů — ať už nepředvídaně nebo úmyslně — být čistým oddaným? Darebáci, kteří nikdy nezačínají prokazovat oddanou službu Pánu (viz sedmá kapitola), nemají žádné dobré vlastnosti — to uvádí Śrīmad-Bhāgavatam. Obecně platí, že oddaný, který se věnuje devíti druhům oddané služby, tím zbavuje své srdce veškerého hmotného znečištění. Přivádí do srdce Nejvyšší Osobnost Božství a všechny hříšné nečistoty odtamtud přirozeně zmizí. Neustálým myšlením na Nejvyššího Pána se stává bytostně čistým. Vedy učí, že ten, kdo poklesne z úrovně svého vznešeného postavení, se musí podrobit určitým obřadům, aby se očistil. Pro oddaného to však neplatí, neboť v jeho srdci již očista probíhá vlivem neustálého vzpomínání na Nejvyšší Osobnost Božství. Proto je třeba, aby bez ustání pokračoval ve zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. To ho ochrání před nahodilými poklesky a umožní mu zůstat trvale nedotčen veškerým hmotným znečištěním.

Nejvyšší Pán zde jasně říká, že v oddané službě není rozdíl mezi lidmi vyšší a nižší třídy. Toto rozdělení platí v případě hmotného pojetí života, ale na toho, kdo prokazuje transcendentální oddanou službu Pánu, se nevztahuje. Každý má právo dosáhnout nejvyššího cíle. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.4.18) se dočteme, že i nejníže stojící lidé zvaní caṇḍālové (pojídači psů) mohou být očištěni stykem s čistým oddaným. Oddaná služba a vedení poskytované čistým oddaným mají takovou sílu, že útočiště u nich může přijmout kdokoliv, bez ohledu na své vyšší či nižší postavení. I ten nejprostší člověk, který se uchýlí k čistému oddanému, se může díky náležitému vedení očistit. Podle kvalit hmotné přírody jsou lidé rozděleni do různých skupin: na úrovni kvality dobra jsou brāhmaṇové, na úrovni kvality vášně kṣatriyové (státosprávci), pod vlivem smíšených kvalit vášně a nevědomosti se nacházejí vaiśyové (obchodníci) a pod vlivem kvality nevědomosti śūdrové (dělníci). Ještě níže stojí caṇḍālové, kteří se narodili v hříšných rodinách. Osoby z vyšších tříd se obvykle nestýkají s těmi, kdo pocházejí z hříšných rodin; proces oddané služby má však takovou moc, že čistý oddaný Nejvyššího Pána může umožnit lidem všech nižších tříd dosáhnout nejvyšší dokonalosti života. Toho lze docílit jedině tehdy, když se uchýlíme ke Kṛṣṇovi, což je zde vyjádřeno slovem vyapāśritya — je třeba zcela přijmout útočiště u Kṛṣṇy. Tak může kdokoliv dalece překonat velké jñānī a yogīny.

V hmotném světě jsou lidé rozděleni do různých skupin, ale šťastné místo k žití to není pro nikoho. To je zde jasně řečeno slovy anityam asukhaṁ lokam — tento svět je dočasný a plný utrpení. Pro slušnou a zdravě uvažující osobu není vhodným místem k životu. To, že je pomíjivý a plný utrpení, o něm prohlašuje sám Nejvyšší Pán. Někteří filozofové — zvláště māyāvādští — říkají, že tento svět je neskutečný, avšak z Bhagavad-gīty víme, že není neskutečný, ale je dočasný. To je rozdíl. Tento svět je dočasný, ale existuje ještě jiný svět, který je věčný. Hmotný svět je plný utrpení, ale ten druhý se vyznačuje věčností a blažeností.

Arjuna se narodil ve svaté královské rodině. I jemu Pán říká: “Prokazuj Mi oddanou službu a rychle se vrať k Bohu, zpátky domů.” Živá bytost by neměla zůstávat v tomto dočasném světě plném utrpení. Měla by se odevzdat do náruče Nejvyšší Osobnosti Božství, aby mohla být věčně šťastná. Oddaná služba Nejvyššímu Pánu je jediný proces, který umožňuje vyřešit všechny problémy všech tříd lidí. Každý by měl proto začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a dovést svůj život k dokonalosti.

V tomto verši je jasně naznačeno, že vědomí Kṛṣṇy je jediným prostředkem k dosažení osvobození od tohoto znečištěného hmotného světa. Někteří bezostyšní tvůrci komentářů překrucují význam toho, co je zde jednoznačně uvedeno — že všechna oddaná služba náleží Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Odvádějí bohužel pozornost čtenáře k něčemu, co vůbec není vhodné. Nevědí, že Kṛṣṇova mysl a Kṛṣṇa se od sebe neliší. Kṛṣṇa není obyčejná lidská bytost, ale Absolutní Pravda. Jeho tělo, Jeho mysl a On sám jsou jedno a totéž a jsou absolutní. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī cituje z Kūrma Purāṇy ve své Anubhāṣye, komentáři k Caitanya-caritāmṛtě (u veršů 41 — 48 páté kapitoly Ādi-līly): deha-dehi-vibhedo 'yaṁ neśvare vidyate kvacit. To znamená, že u Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána, není rozdíl mezi Jím samotným a Jeho tělem. Jelikož ale bezohlední autoři komentářů neznají vědu o Kṛṣṇovi, pokoušejí se Kṛṣṇu skrýt a oddělují Jeho osobnost od Jeho mysli či těla. Přestože je to známka jejich naprosté neznalosti vědy o Kṛṣṇovi, někteří na takovém svádění lidí na scestí vydělávají.

Určité osoby mají démonskou povahu — také myslí na Kṛṣṇu, avšak nepřátelsky. Příkladem je král Kaṁsa, Kṛṣṇův strýc. I on stále přemýšlel o Kṛṣṇovi, ale jako o svém nepříteli. Byl bez ustání plný úzkosti a přemítal, kdy ho Kṛṣṇa přijde zabít. Takové myšlení nám nepomůže. Musíme na Kṛṣṇu myslet s oddanou láskou. To je potom bhakti. Neustále bychom měli příznivě rozvíjet poznání o Kṛṣṇovi. A co to znamená? Učit se od pravého učitele. Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a již několikrát jsme uváděli, že Jeho tělo není hmotné, ale sestává z věčného, blaženého poznání. Takové hovory o Kṛṣṇovi pomohou každému stát se oddaným. Jiné snahy o poznávání Kṛṣṇy — využívající špatného zdroje, budou bezvýsledné.

Měli bychom proto upřít svou mysl na věčnou, původní podobu Kṛṣṇy a uctívat Ho s přesvědčením v srdci, že je Nejvyšší. V Indii je možné spatřit statisíce chrámů zasvěcených uctívání Kṛṣṇy, kterému se v nich prokazuje oddaná služba. Uctívající při ní má Kṛṣṇovi skládat poklony; má před Božstvem sklonit hlavu a zaměstnat ve službě Jemu svou mysl, tělo, činnosti — zkrátka všechno. Díky tomu bude bez odchýlení plně zaujat Kṛṣṇou, což mu pomůže přemístit se na Kṛṣṇaloku. Nikdo by se neměl nechat zmást bezostyšnými tvůrci komentářů. Je třeba se věnovat devíti metodám oddané služby, které začínají nasloucháním a zpíváním o Kṛṣṇovi. Čistá oddaná služba je to nejvyšší, čeho lidská společnost může dosáhnout.

Sedmá a osmá kapitola Bhagavad-gīty pojednávají o čisté oddané službě Pánu, prosté spekulativního poznání, mystické yogy a činností prováděných s touhou po jejich plodech. Ti, kdo nejsou úplně očištěni, mohou být přitahováni různými aspekty Nejvyššího, jako jsou neosobní brahmajyoti a lokalizovaná Paramātmā, ale čistý oddaný nachází útočiště přímo v oddané službě Nejvyššímu Pánu.

Jedna krásná báseň o Kṛṣṇovi líčí, jak jsou lidé uctívající polobohy hloupí a nikdy nedostanou nejvyšší odměnu — Kṛṣṇu. Oddanému se sice může zpočátku někdy stát, že se neudrží na úrovni, na které právě je, ale přesto má být považován za lepšího, než jsou všichni filozofové a yogīni. Každý by měl vědět, že ten, kdo stále jedná vědom si Kṛṣṇy, je dokonalý světec. Jeho nahodilých činností, které nejsou oddanou službou, bude ubývat a brzy nepochybně spočine na úrovni naprosté dokonalosti. Čistým oddaným nehrozí poklesnutí, neboť se o ně osobně stará Nejvyšší Pán. Každá inteligentní osoba by proto měla přímo začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a žít v hmotném světě šťastně. Nakonec získá nejvyšší odměnu — Kṛṣṇu.